Tuším tlukot srdce tvého,
moje dítě nezrozené,
ptáčete jak stajeného
v rozložených větvích kmene.
Tuším tvoje krůčky drobné,
jimiž, naší lásky ptáče,
vyjdeš v žití jedněm zdobné,
jiným plné slz a pláče.
Až opustíš lůno matky,
kde se dřímalo ti sladce,
na žití až křižovatky
pokyne ti tvorů vládce,
až se od jitra dáš zřídel –
jen ne cestou, kterou já šel:
kdosi netopýřích křídel
nade mnou se žitím vznášel.
Kdosi trhal snů mých přízi,
krok můj stíhal závistivě,
třísnil úběl mojí řízy,
šlapal květy na mé nivě.
Blín a rulík nyní jest tam,
trnů ostré kynou bodce –
dítě moje, ujdi cestám,
jimiž osud vodil otce...