II.

Třpytná rafije se umném na orloji ke dvacáté čtvrté blíží hodině. Slunce v zapadání za Strahovem stojí, záře jeho zhasla v rynku, jedině

hoří na vrcholcích týnské věže dvojí, na kalichu plane staré svatyně. Rudou září líbá Jiří Poděbrada, jenž tu zkamenělý sedí ve štítu,

ruku statečnou kdys mrtvě na klín klada, okem, planoucím kdys v duše zásvitu, mrtvě utkvívaje, kde ční domů řada, nebo nad nimi snad v nebes blankytu.

Proti němu z rynku radnice se zvedá, kde jej národ kdysi králem provolal, nad ní věž se tyčí mocná, vážná, šedá, v jejímž stínu tehdy v kruhu šlechty stál,

když tu slyšel náhle, bouře jak se zvedá v síni a pak zvenčí: Zdráv buď Jiří král! Šedá věž ta nyní na západním nebi v hasnoucího slunce záři zčernala,

hroty její v nebe vtínají se hřeby, okna, jimiž zněla králi pochvala, na rynk černě hledí, pátrajíce, kde by na něm záře slunce ještě zůstala.

Vidí: nezůstala – jenom nad střechami domů, v nichž se život dneška chystá spat, na dvojvěží slavném mění v drahokamy každý svorník tvrdý, zlatí erbů řad

a oblévá obraz minulosti známý, štít, v němž svítí kalich, Jiří z Poděbrad. Dole přítomnost se ponenáhlu noří v tuchu houstnoucího zvolna soumraku...

Ještě živo v rynku, hloučky se tam tvoří, táhnou jako oblak nebem k oblaku, ale nevesele, sotva zahovoří, radost ze života není ve zraku.

Ztrnule tu stojí, tam se tiše plíží bez slova neb v šeptu chodec za chodcem, jako kdyby vlekli velkou jakous tíži, za matkou jde dcera, synek za otcem,

poděšeni patří k pochmurnému kříži, jenž zde z půdy vyvstal nad svým původcem. Na podivném trčí, valném na oltáři, jenž se před radnicí zvedá bez ozdob,

jenom zahalený všecek v černém šláři pochmurně se šíří na desítky stop – lid jej tiše míjí se zděšenou tváří, jako by to nebyl oltář, ale hrob...

Jaká se tu asi divná oběť chystá, že nebudí zbožnost, ale v oku děs? Znamení tu přece Ježíše jest Krista, jako na Týně tam kyne do nebes –

proč lid trne, vzdychá jda kol toho místa? Proč ta ruka v pěsti, kletby tichý hles?... Nyní rachot zazněl od Malého rynku, zmatený sbor hlasů, volání i pláč –

hrdlo ochraptělé křičí: „Ustup, synku! – Vari s cesty!“ – v zástup žoldnéř volá rváč – a, by zesílily drsnou připomínku, nad houfem se mihly kopí, korduláč.

Lid se rozstupuje, ale od náměstí nový dav se sbíhá na ten pláč a hluk: vidí vozy s těmi, jimž byl úděl štěstí, jejichž jména měla slavný, jasný zvuk,

vidí starodávných rodů ratolesti – kol nich, že jsou vzácni, žoldnéřů je pluk. Hle, tu šedá hlava páně Budovcova, věrná koruně a pevná ve víře,

Harantova tam, jež učenosti chová přemnoho a ve svět zřela nejšíře, hrabě Šlik tu statný, zde pán Komárova a tu bílá hlava pana Kaplíře.

K radnici se blíží rytíři a páni, měšťané a radní jako v dávný čas, kdy sem sjížděli se v slavné sněmování, pro Jiříka krále odevzdat svůj hlas,

nebo k Ludvíkovu do Čech uvítání, k sedání a kolbě, v slavný hodokvas... Dnes však jinak staré radnici se blíží, nenesou jich oři, krytí v čabraku,

jásot nevítá jich – všecek lid cos tíží, místo radosti je slza ve zraku, jak by spár vše zbodl břitčí nad ostříží, který z čista jasna sletěl s oblaků.

V tom, slyš, jaká píseň zaznívá to s výše, s kteréhosi okna staré radnice! Všechněm srdce stiskla – každý sotva dýše – v slzách poslouchají lidu tisíce.

Páni poslouchají, sestupují tiše – píseň divný mír jim kouzlí na líce. A zní píseň mužná nezřeného sboru, co pán po pánu jde do radničních vrat,

a zní píseň, která zaznívala s chÓru na potěchu srdcím sto a tisíckrát, o všech duší Pánu, o Pánu všech tvorů, který těch, kdož trpí, přepevný jest hrad:

„Křesťané a pravdy boží milovníci, kteří pro Kristovo blahé učení násilí jste padli ve spár, lvu i lvici, k potěšení slyšte, krutě stísněni,

co dí ústa Páně, věrným slibující: stálí buďte, vše se v blaho promění...“ Píseň zní a zní a soumrakem se chvěje, vřelou slzu loudí ve stín mnohých řas –

za pánem pán vzpřímen do radnice spěje – poslední již zmizel – zazněl hodin ráz, který měří chvíle štěstí, beznaděje – poslední svit slunce zapadl a zhas...