Stříbrná hrobka zašlého života,
na věky skrytého lidskému rodu,
měsíc se věčným prostorem kolotá
k neznámé přišlosti tajnému bodu.
Letí a letí prostorem bez hrází,
který jej pohltí, jako jej zrodil –
matku svou, zemi na cestách provází,
jako s ní v pravěku mládencem chodil.
Vše, co v něm žilo, vše, co v něm kypělo,
z něho co tvorům se vlévalo do žil,
v jeho co lesích, v stromoví šumělo,
co za svých jiter a večerů prožil –
všecko teď v hrobce stříbrné ztajeno,
která se zjevuje za nocí lidem,
co všemu tvorstvu dáno jest za věno,
vypráví hrobního nápisu klidem.
Bývalá moře, pouště a planiny,
vyhaslé vulkány, vysoké hory
v stříbrný nápis splývají jediný,
svítící nad zemí: Memento mori!...