Oblaka táhnou nad zemí,
stíny se po lesích vlekou,
hladí jich vlny zelené
chladivou dlaní a měkkou.
svit jeho propustí v proudech,
staleté sosny pocítí
teplo v svých sestárlých oudech.
Světlo se střídá se stínem,
modř nebe s oblačnou bělí –
ve chvíli zvážní temný les,
hned zas je úsměvem skvělý.
A v chvíli příští jas i stín
odplyne věčnosti řekou...
Oblaka táhnou nad zemí,
stíny se po lesích vlekou...