Vy, která klíčíte v životech matek,
seménka budoucích lidí a rodů,
s pláčem jež vcházíte ve světa zmatek,
v směsici zdání a klamů a svodů –
kde vaše dušičky čekají němy,
až budou poslány v tělíčka zardělá,
v křehounká vězení na lidské zemi,
z nichž jen je vyprostí dech smrti anděla?
Daleko ve světě neznámém kdesi
tiše snad bloudíte k studánkám tušení,
hledícím v hluboké, nezemské lesy,
rozchvěné v tajemném, prorockém šumění.
V zádumě hledíte studánkám do oka,
napít se toužíte, napít se bojíte –
víte, že pravda v nich tají se hluboká
o žití budoucím, v které se vtělíte.
O žití budoucím, o vašem poslání,
o lidském blaženství, o lidském prokletí,
o krátkém zkvétání, zdlouhavém zmírání,
o dlouhých zimách a kratičkém podletí...
Vše to je stajeno ve vodě čisté,
v studánkách průzračných, dětské jak pohledy,
v praméncích bez rmutu, tak jako vy jste –
a přece váháte napit se na zvědy.
nežli jste mohly se napiti z dlaně –
sténání, zvolání, šumění křídel,
a již vás unáší poslaný Páně...