I.

Ten rynk staroměstský, pěkně do čtverhrana, zamyšlen je stále jako kmetská tvář, zahleděná zpátky, sešlá, ustaraná. Teskno na něm, i když slunce plane zář,

jak by stále na něm vyzváněli hrana, vážno, jak bys hleděl v chrámě na oltář. Oprchalo věkem, zšedlo líce kmeta, v oku mdlá jen záře, přísně sevřen ret,

oko neprozradí, myšlenka kam slétá, ústa nevtělí ji ve zvuk slov a vět – jenom divná záře jak ne s toho světa dí, že myslí nazpět, či snad v dálku vpřed.

Nazpět v dálné věky, které přes něj táhly jako těžké mraky boží oblohou, které zřídka nesly deštík ponenáhlý, spíše příval zhoubný v zemi ubohou,

spíše blesky zkázy, rachot hromu táhlý, při němž člověk bídný chvěl se na nohou. Zřídka roztrhly se, propustily světlo, aby ozářilo lid i kameny,

by v něm jasné, bílé kvítí blaha zkvetlo, by lid okřál v slunci bouří zmámený – a zas mračno černé s temnějším se střetlo, zase z něho šlehly blesků plameny...

A když divé bouře přešly, dohřímaly, přece zbyly mraky, z kterých čiší chlad, při nichž tvář se chmuří, pří nichž zrak se kalí, při nichž srdce steskem buší jako mlat –

mraky, které smutně nebem v dál se valí a jimž každé chvíle chce se zaplakat... Zda těch mraků šedých bude jednou konec, zda nechají slunci malou průlinku,

zda je vítr jednou rozežene honec a dá příštím dobám blankyt do vínku?... Na orloji zazněl tenkým hlasem zvonec, šklebivá tam kostra zvoní hodinku...

Kmet, jenž myslí letěl, kam ta mračna letí, zlověstným tím zvukem navrací se zpět, slyší, smrt jak zvoní jako po staletí, jako když byl stínán českých rodů květ,

jak když upadala oběť po oběti, až byl krví zalit celý český svět... Hrana zvoní, hrana v srdcích celé země, neslyšné jich znění vniká v útrobu,

duní v prsou hloubi, v hlavě duní temně, naříkáním plní lebky nádobu, zvoní od hor k horám smutně, přetajemně, že chtí celý národ odnést do hrobu.

Stařec probírá se, těžce vzpomíná si, že ne vždy s té věže zvonívala smrt, že vídala děje, plné lesku, krásy, kdy syn této země přicházel sem hrd,

kdy zde volil krále, by byl sluhou spásy, zlobu nepřátel by mocnou dlaní zvrt. Zde jej vyvolili, potom vedli k Týnu za hlaholu zvonů, lidu jásání,

posilu by přijal v bílém chlebu, vínu, koruny by zlato maje na skráni, pravý syn té země, posílil se k činu, před nímž potomek se ještě uklání...

Zásvit přelét kmeta zasmušilou tváří, na oltář se týnský vděčně zadíval – ale již se zase chmury čelem sváří, bolestně se zase sevřel srdce sval:

kříž tam – pod ním naše Magdalena Maří pro toho lká, jenž se Spasitelem zval. K oltáři již nezří v bouří slavných citů – kmetova tvář zas je vážna, dojata.

Ve mdlém, třepetavém věčné lampy svitu vidí, postava že drahá rozpiata, jako Kristus Ježíš na kříži že pní tu kdosi blízký – žeť tu naše Golgata...

A zas od orloje stená zvonek smrti – nyní v jeho znění kohout zazpíval... Tedy přece snad nás osud nerozdrtí? Snad svým zpěvem kohout nové jitro zval?

Či jen mocným hlasem v Krista předúmrtí, že jej Petr zapřel, dvakrát zavolal?... Ten rynk Staroměstský, pěkně do čtverhrana, zamyšlen je zase jako kmetská tvář,

zahleděná zpátky, sešlá, ustaraná. Teskno na něm, třeba slunce plane zář, jak by na něm s Týna vyzváněli hrana, vážno, jak bys hleděl v chrámě na oltář...