Nad zkaleným proudem vrba vykotlalá
kmene zbrázděného hlavu naklání,
jako by již stářím dřímala a spala,
nebo chýlila se v němém pokání.
Pod ní nade břehem bělostné a zlaté,
usměvavé z rána, v den i z večera
kvítko vypučelo, ráno rosou vzňaté,
skvělé za dne, bílé ještě za šera.
Červi dnem i nocí ryjí v staré hrudi,
hlavu vrby šedá můra oblétá –
vzpomínání časy minulé v ní budí,
sny ji odvádějí v dálku od světa.
Sladká šťáva stoupá kvítka útlým stvolem,
pestří, bílí k němu letí motýli –
v usmívání jenom ohlíží se kolem,
čeká, jaké štěstí přijde za chvíli.
A proud plyne dole večer jako z jitra,
jako když kmen vrby proutkem bývával,
nebo květ když klíčil – včera jako zítra
bez ustání proudí, plyne dál a dál...