Hlubina lesní, hlubina vodní
v slunci si leží v objetí –
sosna tu stojí, hladina pod ní
na podzim, v létě, v podletí.
Veliké ticho na lesích leží,
hluboké ticho v jezeře,
jedle se vůkol tyčí a věží,
do vody hledí v důvěře.
Lesnaté vrchy kolem a v kole,
lesnatý úval pod nimi –
jezero leží v zeleném dole
s půvaby svými vodními.
Tak jako hebkým ramenem děvy
vlnkami v lásce hladí břeh –
půvabem sterým za den se jeví,
polibkem touhy líbá mech.
Oblaka vábí černými zraky,
vábí i modrá nebesa:
všecko v tůň vábnou – obloha s mraky –
v žádosti lásky poklesá.
Stoletý smrk tu do vody shlíží,
mladý až k ní se odváží –
všecko své větve k hladině níží,
vše se v ní s láskou obráží.
Modravý vrch jí z dalekých hvozdů
posílá vody potoka –
s písní sem letí dvojice drozdů,
s pokřikem kachna divoká.
Nestálá vážka hravě sem spěje
jako šperk zlatý na křídlech,
nad vodou v slunci pestře se skvěje
admirál v lásky osidlech.
V srdce až tůně vloudil se pouze
ostrůvek malý, zelený –
růžovou vrbkou vykvetl v touze,
v naděje skryl se lupeny...
Všecko k té tůni celý den touží,
večerní zář v ní umírá –
v noci se ještě měsíc v ni hrouží
s bezpočtem očí vesmíra...