Tak ticho, bílý srpek slabě šeří,
hvězd na hlubokém nebi rozseto,
náš spící parník sotva moře čeří –
a noc mne volá: Vzhůru, poeto!
Spát za té nádhery by bylo hříchem
a těsná kobka by mne dusila –
zde na palubě, zahalená tichem,
mne noc obejme v náruč spanilá.
Noc, jaké není za života dáno
zřít spoutanému synu pevniny –
chci v jejím objetí zde vyčkat ráno,
chci dočkat se zde jitra hodiny.
Co hvězd je nahoře a co jich v moři!
Vůz, Orion i Váhy tam i tu
a mléčná dráha bílý prsten tvoří,
pln tajemného věčna přísvitu.
A když tak hledím v obraz nekonečný,
v ráz moře hladina mně zmizela:
zřím, nahoře a dole prostor věčný
jak objímá mne, koule přeskvělá.
Jen hvězdy září nahoře i dole,
až tam, kde dříve obzoru byl kruh –
jsem v mléčné dráhy nezměřeném kole
a nekonečný prostor jest můj druh!
Sen velký dal mi křídla obrovitá,
věčnosti bezdno se mi otvírá:
jsem hvězda, sester kruh mne zevšad vítá
a já jsem ze všech středem vesmíra!