Tak tiše záříte jak oči lidských duší
a nocí díváte se k naší spící zemi –
však jako pohled duše, tak i vy jste němy...
Kdo lidských srdcí tajemství – kdo vaše tuší?...
Zda šumění k nám zaletí kdy vašich borů,
či píseň, kterou u vás ptáče zpívá v letu?
Zda zadýchne k nám někdy vůně vašich květů,
či myšlenka, jež vstala v duši vašich tvorů?
Ach, neslyšíme vašich vodopádů řvání,
ni sopek bouření, ni oceanů hřmění –
vše v paprsků jen vašich ztlumeno jest chvění
a nezní ani jako oddech v umírání.
Jen tiše nocí záříte jak plamen svíce,
jak jiskra snící na dně oka lidských dětí,
a paprsek váš v nekonečný prostor letí –
jediná veškerého žití výslednice...