Tvrdá věže, temná věže pod mraky se tyčí, ve vysoku v slámě leže v ní kněz holubičí.
K reptání úst neotvírá, stojíť při něm jeho víra; ale křivda jeho – spěže hlasem k nebi křičí.
Dlouhé noci, tmavé noci, noci bez souhvězdí! Kněz tu leží bez pomoci, ruce skuty ke zdi
v chmurné věži Gottliebenu, po věčném že sáhl věnu. Že sáh’ věčném po ovoci, svět mu kacíř přezdí.
Chmurné mraky, těžké mraky po nebi se ženou – v roznícené táhnou zraky, v duši opuštěnou:
jeho pravdy osud zdali s ním též v ocel nespoutali, a zda vykoupí ji taky svého žití cenou?
– „Pochyb stíny, černé stíny, jak jste chmurné velmi – jako jícen propadliny do očí by zřel mi!
Osud pravdy mé mne děsí: až mé tělo spálí kdesi, shltnou ji též laskominy dravé lidské šelmy?...
– Pochybnosti, pochybnosti spárů neurvalých, což se vám snad nevyprostí kněz nejmenší z malých?
Zda mi budou odpuštěny vaše stíny, plné změny? Vždyť i Kristus volal: „Dosti,“ když váš prázdnil kalich...“
Zornice zří zanícena v duše žhoucím plání – kam zmizela šedá stěna? Pravda to či zdání?
Bledá nad ním svitá záře – Kristova v ní tichá tváře usmíváním rozjasněna níž se k němu sklání.
A kam ruka ukazuje hřebem probodená, s Kristem kříž se pozdvihuje, pod ním v slzách žena –
kolem kněží, farizeji jeho poslání se smějí, kdo však z jeho učňů tu je, tich jest jako pěna...
Obraz bledne – ale za ním jiný již se zvedá: Ženy usedají lkáním, zástup mužů volá: běda!
Zákonníci slzí žalem, zpustošen jest Jeruzalém, v dál zří k pahorkům a pláním zřícenina šedá...
Obraz rozplynul se v páře, jiné z ní se rodí: Učenníkům planou tváře, od měst k městům chodí
s pravdou Ukřižovaného, davy učí věřit v něho, s jeho slovem plným záře v dál se plaví lodí.
V Řím se plaví, káží, učí, v katakombách kryjí; z krve mučedníků pučí, čím sta jiných žijí –
až kříž umučení Páně v záři skví se s hrdé báně a zvon chválou jeho zvučí v pyšné Byzancii...
Mizí zjevy, divné zjevy v chmurnosti i kráse... Sní-li, bdí – kněz jatý neví; jemu jenom zdá se,
že se ještě po něm točí nevýslovně dobré oči a že úsměv nad úsměvy na něj usmívá se...
– „Ó, můj Pane, dobrý Pane, rozumím Tvé řeči! Prorok složí tělo štvané, údy zhynou v křeči –
ale Pravda nezahyne: obhájce si najde jiné, pošlapána znova vstane v slávě ještě větší.
– I když v kouří, v dusném kouři zahynu a shořím, nade mnou když mrak se schmouří od Kostnice po Řím –
pravdy moji neupálí papežové ani králi... Přijde čas, kdy jarní bouří rozletí se k mořím! – – –“
Gottliebene, Gottliebene, běda tobě, běda – vězení tvé opevněné vítězství ti nedá!
Žes jal kněze Pravdy věčné, nehynoucí, nekonečné – jarní bouř se na tě žene, z Šumavy se zvedá!
Hrdý Říme, pyšný Říme, jásej nad hranicí: Pravdu, která v srdcích dříme probudíš tou svící!
Probuzené tvoje děti budou tebe opouštěti za tím, jejž tu v ohni zříme, tisíc po tisíci!
Cookies on Poetry Cove