Kde vzal se, tu se vzal, on z české země vstal, když po ní Zikmund sahal, rudá liška – náš bratr věrný, slepý vůdce Žižka. Byl z prvků české země stvořen,
by jejím hrdinou se stal: měl trocnovského dubu kořen, leb z žuly tvrdých skal, měl srdce z křišťálu a v žilách granát krvavý,
hloub jezer šumavských i hor těch výška v něm byly, vážnost jihočeských dum, měl hbitost Vltavy i sílu, jíž si cestu proráží,
a horskou bouří mluvil k lačným sousedům i k bratřím nevěrným, že tajil se jim dech: „Hoj, stojím na stráži i Páně zákona i Moravy a Čech!“
Jak orel v dálku zřel, ač jedno oko měl, a i když druhé obestřely mraky, byl jako v pohádce druh Bystrozraký: ať černá páska kryje oči,
on jasně zří, kde stín, kde běl, kde nepřítel se k zemi bočí, kam třeba, aby vjel svou se druží, a vozové své hradby v hřímání
kam luky namířiti, pušky, praky. On dobře vidí, kde se kryje lež, kde pravdy poznání – neb jeho okem křišťálný je duch,
s nímž otec jeho nakláněl se nad lemeš, jímž naplněn byl betlémský kněz Páně Hus. On ví, jej vede Bůh – slep vidí jasně, za ním vydává se v klus.
A chorál zazpíval, že nepřítel se bál, neb zdálo se, že Bůh sám z něho hřímá. Chvěl před ním se i král i sluha Říma, však syn té země čerpal sílu
z té písně, vzrostlé na chorál, a zvyklý bran a pluhu dílu, jímž z polí klas mu zrál, cep pobil železem – a věrný boží bojovník
jde za palcátem, který Žižka třímá. On v čele vojů bílém na koni jest jejich síly vznik; v kyn jeho ruky hlasů tisíce
hřmí polem, lesem, nad rybníkem, výtoní, co duní kola vozů, řinčí řetězy a kopí, sudlice: že ten, kdo v Boha doufá, vždycky zvítězí.
V svou bílou korouhev, kde dříve býval lev, dal rudý kalich, symbol krve Páně – sám lvem šel pod ním, země české bráně a zákona, v němž pravda boží.
Roj nepřátel jak chumáč plev se rozlét jeho u podnoží, když vzbudil jeho hněv, když vydráždil jej z Tábora až k českým horám v skok
a přinutil jej ke lví tlapy ráně. „Ta zem je Čechům dána od Boha, váš od ní vari krok! V ní chceme v míru kalich Páně pít,
jen hříchy v srdcích plenit budiž naše úloha – však přijde-li kdo se zlou, zahřmím do ticha a budu zhoubce bít, já, české země lev, Jan Žižka z Kalicha!
Cookies on Poetry Cove