HŘBITOV.

Na pokraji ležím boru, v růžovém kde vřesovišti nový zárod lesa pučí. Kol mne moře proutků vřesu,

zvonky drobně pokropených, bez pohnutí z půdy vstává. Nad něj tenká lesní tráva vypnula se metličkami,

jimiž vítr stále chvěje – a dál, kam bys kámen hodil, v smutek šedých, nízkých mračen kmeny sosen zdvíhají se.

Z dola stíny fialové po kmenech se vzhůru plazí, výše k větvím rez je sžírá, a kde na chomáčích chvoje

patina se usadila, vítr šumí, šumí, šumí – kdo té písni porozumí!... Jak by na obrovské harfě

neviditelná čís ruka dřímajících tónů struny rozvlnila arpeggiemi... Ze hluboka znění vstává,

od nejnižší struny z kovu k vyšším vždy se tónům vlní, blíží se a sílí, sílí, a pak zase slábne, slábne,

na strun vlnách zpět se vrací k tónům přehluboké dumy – kdo té písni porozumí!... Při tom lesů rozšumění

vzpomínka mne k nebi vznesla a na křídlech šedých mračen zanesla mne v dálnou Litvu, umlčenou, ušlapanou,

v smutné dumy zadumanou. Divný les tam zakýval mi, poutníkovi z dálné země, která kdysi vlastní slávou

z plné hrudi oddychala, ale nyní jako Litva ve věnci hor tiše leží umlčená, ušlapaná,

v smutné dumy zadumaná. Se sosnami křivých větví vysoké tu rostly kříže, pnoucí se jak borovice

vzhůru k šedivému nebi. Z dálky nepoznal’s, co kmeny – a co pně jsou smutných křížů, jenom cos ti v nitru dělo,

že nerostou v každé zemi také lesy jako tento. Až když krok tě přived’ blíže, zřel jsi, kmenů polovice

jen že v koruny se šíří, druhá teskně rozepíná křížem břevno na dvě strany, pro hřebů hrot připravené,

pro dvě ruce zkrvavené... Zdiven stanul jsem v tom lese, oči bezděk spustil k zemi, a ta, zřel jsem, jak se vlní

nesčetnými mohylami. Tráva, vřes tu rostly na nich, mlčení v nich spočívalo, a z těch srdcí, jež tu tlela,

z těl, jež tady práchnivěla – rudohnědé rostly kříže, převysoké, bezejmenné, chvojí sosen zastíněné.

Do vřesu jsem jak zde used’, přiklonil se k tichu mohyl – a výš nad mou hlavou táhlo lesa toho rozšumění,

jako píseň vzcházející z hrobu temnosti a hloubi, do výše se vznášející, kde se mračno s mračnem snoubí,

jako píseň dávných věků, přehluboké minulosti, letící v čas po člověku, do budoucna, do věčnosti...

Vítr staletí táh’ nad mnou v lese ze křížů a sosen, jak by na obrovské harfě neviditelná čís ruka

dřímajících tónů struny rozvlnila arpeggiemi... Ze hluboka znění vstává, od nejnižší struny z kovu

k vyšším vždy se tónům vlní, blíží se a sílí, sílí a pak zase slábne, slábne, na strun vlnách zpět se vrací

k tónům přehluboké dumy, nade hroby šumí, šumí – kdo té písni porozumí!...