Věže v zamyšlení hledí po náměstí,
k štítům nad podsíní, k sloupu na rynku,
ke školám, kde rostly nové ratolesti,
Alois na minulost volal vzpomínku –
k chrámu Matky Páně, dál, kde Slezská brána
loučila se kdysi s bratry vyhnanci,
kde se v domě, vzrostlém za nového rána,
modlí noví bratří k Pánu Ochránci –
starého kol města hledí do alejí,
volná Orlice jak v Labe pospíchá,
dál, kde nové třídy hrdě vyprávějí
snahy Pospíšila, činy Ulricha.
Po Labi zří výš, kde mého mládí hory
s Vysokým se kolem, Sněžkou modrají –
vzhůru po Orlici k horám, za pokory
kde se Bratří vznesli, kryli potají.
V zítřek, dál věž Bílá s Červenými hledí,
jejichž barvy pojí modrá obloha...
Co tam vidí asi?... Mlčí, nepovědí,
co zří z nových dní se blížit od Boha.
Jenom dál ta rdí se a ta dál se bělá,
co se mezi nimi nebe usmívá –
jenom tím, co každá v příští uzřít směla,
srdce zvonů v nich se tiše zachvívá...