Přec však dočkaly se Bílá věž i Rudé
prvních políbení ranních červánků,
úsvitu, jenž budil ponížené, chudé
k životu a k práci noci ze spánku.
Oči promnuli si, ze knih, co jich zbylo,
mluvu otců ssáli – a že víc jich mít
v jitro probuzené srdce zatoužilo,
novým dnem jim v Hradec poslán Hostivít.
Pěst sic ještě tiskla v pouta lid, však stárla,
svěží vánky z Prahy nesly pozdravy,
k síle povzbuzení Borovského Karla –
až hlas o svobodě zazněl jásavý.
Ze hluboka duněl jak zvon Augustina,
jak zvon Orel vzýval nebojácný let –
pěst sic sevřela se znova ještě, jiná
síla však ji strhla: nové doby vznět.
Ani cizí vpád té síly nepokořil:
mládím zakypěla, v muže vzrůstala,
jenž i pouta města spínající zbořil.
Lidé umírali – síla zůstala.
Srdce zmocňovala, když svět války polem
v bouři třásl se, jak byl by soudný den...
A co potom přišlo v růžích kol a kolem,
byl to nový život? Byl to rajský sen?...