Rudé dvojvěží zří s kopce v dál a šíři,
nad gotickým krovem zírá pátravě,
nad štíhlými okny, vůkol nad pilíři,
nade zdmi, jež rudnou jako v záplavě.
V červáncích zda jitra zdivo chrámu plane?
Či to západ hoří na něm v požáru?
Nebo oheň zhouby? (Nedopouštěj, Pane!)
Či krev Páně rdí se na něm z poháru?
Jak se dvojvěží v dál minulosti dívá,
červánky zří jitra svého, klid i ruch,
po němž vzešla slunce záře oslnivá,
pod vysokou klenbu vešel Boží Duch.
V kalichu krev Páně se tam zardívala,
s bratrstvem sám slepý vůdce ji tu pil –
krví západu však, žel, věž dvojí vzplála,
v chrám když tělo Žižky Ambrož uložil.
V světle pochodní pak Sirotků se rděla,
bojujících s králem zrádným za otce –
a když zhasly, záhy jitrem zrůžověla,
jehož Jiří král byl moudrý původce.
Ohněm zhouby vzplála pak, však zase vstala,
v bílý den k ní vzrostla k výši Bílá věž –
s věží Rudých, s Bílé slavně zaznívala
z Hradce v dálky Orla, Augustina spěž.