Zavedlas mne ve hrad Štěstí,
pode střechu zlatem krytou,
pohádkovým leskem síní
vodilas mou duši zpitou.
Kráčeli jsme po kobercích,
tkaných z nejluznějších snění –
nad hlavami neviděna
hrála hudba Roztoužení.
Perlami zde slzy plály
jako rosa na výsluní –
všecky hořké vzdechy žalu
změnily se v sladkou vůni.
Po zdech rostly bílé květy,
ke stropu se proplétaly,
od koruny ke koruně
zlatí ptáci polétali.
A z té spleti stonků, listů,
toužících vzrůst nad oblaky,
udiveně dívaly se
na nás pohádkové zraky...
A já, v ruce číši blaha,
druhou kolem Tvého pasu,
hlavu vínem štěstí zpitou
nakloněnou k Tvému vlasu –
zaletěl jsem duchem zpátky,
před hradní jsem letěl brány,
uzřel jsem tam sebe, z mnohé
krvácejícího rány.
Zjasněn Tebou jako slunce
zřel jsem, jaký chuďas bídný
byl jsem, než mne v brány Štěstí
zavedl Tvůj pokyn vlídný!...