Ve chvílích smutku, ve chvílích úzkosti,
kdy se vše v duši i v životě stmívá,
cítím, jak na mne kdos ze tmy se dívá:
zrak jeho vniká v srdce i do kosti,
sleduje dech můj s ukrutnou bdělostí,
patří, jak kyvadlo hodin se kývá...
Aniž jsem slyšel skřípnutí veřejí,
vím, že se od dveří příšerně plíží,
zrakem se do hlubin duše mé vhlíží,
podlaha nechví jeho se kročeji –
na věčnost mění minuty krůpěji...
Závaží hodin se pomalu níží...
Mrazivé proudy splývají po těle,
hladká a studená těla to zmijí,
zděšené oči mé v temnotě pijí
postavu čísi, jak řezanou z úběle...
Smrtelný pot mně vystoupil na čele –
hodiny nad hlavou z hluboka bijí...