Tůň leží v zamyšleném kraji
a na ní duma odvěká,
tak stará, jako kořen bájí,
jak utrpení člověka.
K ní bílá bříza větve sklání
a večer hvězd tam padá třpyt –
a tichou stezkou místo laní
tam lidské duše chodí pít.
Však kdo se napil, věčně žízní
a navždy život jeho klet,
žár ohně duši jeho trýzní
a po té vodě prahne ret.
Kdo k tůni té se jednou schýlí,
vždy duchem zpět k ní zaletí –
zří, jak v ní plyne oblak bílý
tam kdesi na dně v podsvětí.
A v srdci divou touhu cítí
se poddat sladké závrati –
ó, v citů hlubinu se sřítí
a život svůj v ní utratí!