Vy jste povoláni, bratří, k svobodě,
nikdy nevolníky nebýt cizích pánů,
o jejich žít chlebu bídném, o vodě,
ač přec máte zemi s medem, strdím dánu.
Kdo tu zemi dal vám, volným duchem žít
po věky vás vedl, učitele dával,
nebáti se velel, zbraní nesložit,
až by záhubců byl odražen zlý nával.
Okusili jsme též věky otroctví,
kdy nás zahalila noci hrůza temná,
než se plnit začlo dávné proroctví,
svit než probouzela ruka přetajemná –
než nám posílila slabá ramena,
bychom lámat mohli pouta nevolnická,
hledat zase, co je pravda vznešená,
k čemu stvořena jest volná duše lidská.
I když nová, hrozná zkouška přichází,
nevzdávat se bídně, duchem neklesati,
byť nás chtěli znova poutat provazy,
ba i dřevo kříže pro nás přitesati.
Ruka Věčnosti zas přijde k pomoci,
byť se času zdálo, že snad váhá, prodlí –
jen když nebudou z nás duchem otroci,
zaprodaní vrahu za žold bídný, podlý.
Hlavy, čela vzhůru, i když vydali
na muka nás páni světa v bídné shodě –
vždy jsme ještě z muk i z krve povstali,
neb jsme povoláni, bratří, ku svobodě!