Na jihu v staré zahrady klínu,
mandloní větev kde různě zkvétá,
nikoli v smutných cypřiší stínu,
na které nesletí s písní pták –
za mřeží prázdný sarkofág,
tomba di Giulietta...
Snivé tam Ticho u něho sedá,
nad šedým kamenem dumy splétá:
roste v nich štíhlá lilie bledá,
svítí v nich měsíc a v noční tiš
vodotrysk tajně šeptá, slyš –
Romeo, Giulietta!
Pohledů řeč v nich, vzdechy a touhy,
listy, v nichž citem vře každá věta,
polibků déšť – ještě poslední, dlouhý – –
při věčné lampě pak umírá,
tak jako v básni Shakespeara,
Romeo, Giulietta...
Pohádka mládí, hádanka žití
motýlem bílým v ta místa slétá...
Na nebi slunce, všude kol kvítí,
na větvi vavřínu zpívá pták –
za mřeží prázdný sarkofág,
tomba di Giulietta.