Řím a žoldnéř na cizí nás cestu svedli, kolem hrdla provaz konopný nám spředli, na něj pověsili škapulíř, k noze kouli, na ruce nám dali pouto –
a my vlečeme se věky s tíží touto suchopárem v dál i v šíř. V dálce na obzoru zříme cestu jinou, dub a lípa s ní se snoubí v alej stinnou,
kterou v dávných dobách kráčel děd v středu dětí svojich, po boku své ženy, kam mu ukazoval Mistr upálený: za sluncem a volný vpřed.
Noha s koulí šine se, kde cizí cesta, ruka v poutech při ní staví vsi a města, hrdlo v tísni pěje cizí zpěv, dál se valíme, kam proud, jenž strh’ nás, proudí –
ale srdce občas k cestě v dálce bloudí, kam ji vábí dávna zjev. Husitské tam v těsných řadách táhnou vozy, nepřátelům země rachotem svým hrozí:
v předu Žižka bílém na oři, hejtmané kol něho vážných, přísných zraků, dál lid různých zbraní, cepů, sudlic, praků, Táboritky, Táboři.
Líto lest nám staré cesty, opuštěné, ale proud nás dál a dále od ní žene, že se bojíme mu opříti; nechce se nám opustiti nové chaty,
ba i na kouli a pouta, provaz klatý zvykli pozdní husiti. Tak se stále s cesty k cestě potácíme: jednou s břemenem se denně plahočíme,
k druhé srdcem zpátky toužíme, v jedné cítíme se raby bezmocnými, na té druhé víme, že jsme byli svými – ale k ní jak, nevíme...
Ba i když nám radí kdo, ať odvrhneme škapulíř a pouto – my jej okřikneme: Nač ty pošetilé útoky? Co čas vzal, jest nenávratně, dávno vzato,
svorným i z té nové dráhy kyne zlato – – A jsme dále otroky...
Cookies on Poetry Cove