Boj dozuřil, jen z dálky dělo hřímá. Den pohasíná, západ zmírá v krvi – s ním mnohý padlý junák v smrti dřímá a proudem teplé krve pole mrví...
Boj odehnal se jako letní bouře, hřímání vzdálené jen pobručuje – vůz války jinam letí v mracích kouře, za sebou ticho smrti zůstavuje.
Klid zbraní zde je, leží rozmetány – a vedle tiše leží, kdož je nesli... Krev ještě prýští z otevřené rány a kane k zemi, na níž údy klesly.
Jen tu a tam se ozve zasténání, kde koule špatně dílo dokonala – a potom zas je ticho v smutné pláni, kde před chvílí smrt hojné klasy žala...
Vše bez pohybu, jenom tam, hle, zvolna trup zkrvácený o loket se vzpírá, tvář pozvedá se bledá, k smrti bolná a za sluncem v dál kalné oko zírá.
Co hledá v obzoru, kde slunce hasne? Zda domov jeho leží tam tou stranou, v něm pláče oko jeho ženy krásné, či matka chýlí tvář svou ustaranou?...
Dva poutníky se polem blížit vidí: jdou kroky po bojišti neslyšnými, jak nebyli by ze smrtelných lidí – spíš vznášejí se jak ty v dálce dýmy.
Ten jeden velký kmet je v selské bluze, vous bílý, mohutný mu na hruď splývá a z pod obočí mocných po té hrůze dvé vpadlých, hlubokých se očí dívá.
A druhý muž je v dlouhé, bílé říze, dobrotou nebeskou se oči nítí, vlas volný splývá jako zlatá příze a celá postať divným světlem svítí...
Ten jeden těžce povzdech’ nad obětmi: „Žel, přikázání že jste nepomněli! Jak nikdy světlo, tma jen vzejde ze tmy, tak zlo jen plodí zla odpůrce smělý...“
A druhý, plný přepodivné záře, jen k zabitým se v tichém smutku shýbal a v zsinalé a zkrvavené tváře i přátele i nepřátele líbal...
Jej uzřev padlý, jenž vstal v zbylé snaze, a ucítiv rtu jeho pocel sladký – se blaze usmál, oči přivřel blaze a klesl na zem jako na klín matky...
Cookies on Poetry Cove