Jen jednou Jsi mě políbil –
jak osud všecko zvrt'!
Druh mládí Tvého se mnou byl –
a za tvou hlavou smrt.
Pak šel jsem v kraj, kde oráčem
byl mladosti Tvé druh,
kde na hrobech si zapláčem' –
a Tebe volal Bůh.
Ty's šel, svou knihu pod paží,
kam's účty dnů svých psal...
Čím anděl Tvůj ji vyváží,
jenž odvedl Tě v dál?...
Však duši mé Jsi neumřel,
jak neumřel Tvůj druh –
cit, který ve Vás žitím vřel,
jest mého srdce ruch.
Já k Tobě vracím se vždy zpět
od konce století –
a zamýšlím se v smysl vět
Tvé velké závěti...