Kolébka má stála v smutné jizbě chudých, chovala mě bída, bratrem byl mně chlad – teď, když slunce stojí ve oblacích rudých, kdy mým druhem stálým v lichých dnech i sudých
neukojitelný duše mé jest hlad – kdy ji vidím nahou bez naděje šatu, beze šperků snění, bez illusí zdob unikati světu v svého smutku chatu,
v skrytě oplakávat přemnohou tak ztrátu, kdy se víc vždy blíží brána tajů, hrob: K vám se zase vracím, z dětství bratří moji, jimž je tvrdá země, jimž je tvrdý chléb –
na jejichž však bedrech svět vždy stál a stojí na plecích jak obra, jehož vše se bojí, jenž však tíhu snáší, spoután jsa a slep. K vám se vracím, bratří zmozolených dlaní,
tváří zvětralých, jež úpal slunce sžeh’, obtížení ze všech nejkrutější daní, věčně strádající, věčně utýraní – k vám se vracím zase, bídnější vás všech.
Ať je spolu, k sobě ode vždy co patří, voda vždy jen s vodou, olej s olejem. Pracoval jsem za dva, trpěl povždy za tři, býval umlčován jako vy, ó bratří –
z vašich běd jsem vyšel, nuž, zas s vámi jsem! Jako já v své strasti jiní k vám se vrátí, každou hodinou jich valný roste řad, jako vám, i nám všem – bída byla máti,
otec – přísný osud, jenž nám nedá spáti, ze snů probouzí nás v zimních jiter chlad. Jako váš – i naše prastaré jsou rody, vznik náš v temnu věků, na úsvitě dob,
na březích jsme Gangu jedli stromu plody, z jehož kořenů se prýští žití vody, jehož větve rostou v nebeský až strop. Od věků jsme rostli – trpících dva světy,
vy v své bídě, a my s trýzní Hamleta, vy na zemské hrudě, my se svými vzlety, vám rost’ bodlák s trním, nám zas hořké květy, obou pouť však byla stejně prokleta.
Tak jdem’ věky spolu neznajíce sebe, nevědouce ani, stejný žeť náš rod – a přec stejně obou vzdáleno jest nebe, stejný nepřítel nám síly naše střebe,
pro vás jako pro nás ostří má a hrot! Však z těch obou proudů valná bude řeka, jejíž velký cíl jest v moři odvěkém. Dlaně v pevném stisku – tvrdá ta, ta měkká –
půjdem’ v šero věků...Kristus na nás čeká, sejde k nám – a s námi bude člověkem...
Cookies on Poetry Cove