Na kámen u cesty sed’ žebrák starý
i otíral dlaní spocené čelo;
zřel vlniti se žírných lánů dary
a vše jak se v záři sluneční chvělo.
Ach, pro něho tu ani stébla není,
je chudý jak tráva neplodných stvolů,
on milosti chléb trpký jídá denní,
jen drobty, jež spadnou s boháčů stolu.
V tom hrčel vůz kol schátralého kmeta,
v něm otylý prelát v purpurném rouše.
Na muších křídlech závist k starci slétá,
to ďábel je skrytý v bodavé mouše.
Již na spocené čelo jeho sedá
a žíhadlem jed svůj do krve vpouští –
a žebrák z hádanky už východ hledá,
proč jeden má ráj, co druhý jde pouští!
Však v tom, jak v bolesti své přivřel oči,
zřel Pána kol nést se v bělostné říze;
ni květ se nepohne, kam nohou kročí –
ó, tak jej vždy vídá ve svaté knize!
A hned mu z Písma zatanula místa,
jež čítá, když život dává mu hloží:
že nejmenší zde bratřími jsou Krista,
však boháčům těžko vjít v Království boží...
l zdvihnul hlavu. Zří, vůz nezastavil –
již zmizel, jen z dálky rachotem zní to...
A ruky rozmachem se mouchy zbavil –
i bylo mu v srdci boháče líto...