Tvůj list jsem přečet’ právě, před se hledím v žasu:
Tvá duše v něm jest milá – a přec jiná tak!
Jak uzrála by náhle v jižních krajin jasu,
jak hloubky moři nabyl by Tvůj plachý zrak!
Táž duše tichá, bílá, jako lilje čistá,
jež zkvetla přede mnou jak velký boží div –
teď náhle pevně kráčí, svojí dráhy jista,
jak poznání by z věčných natrhala niv!
Ty, dítě ještě včera – Jsi dnes prorokyní,
jak vypila bys nápoj všeho vědění,
Ty, slabá dívka dodnes – náhle žena nyní,
tvar jejíž duše ani bouře nezmění.
Klid, vanoucí jen z lesů, ve Tvých slovech leží,
mír široširých lánů, na nichž zraje klas –
rci, duše moje drahá, kterém na pobřeží
ty vzácné věčných zahrad plody trhala’s?...
Ó, divná duše ženy, v které jiné zemi
Jsi zrála, než Jsi přišla na náš zemský svět?
Tak před mnou stojíš v kráse, údiv jal mne němý –
ó, vím, kdes v lepším světě kořen má Tvůj květ!...