Viděl jsem duši ženy
jako list ve větru se chvějící;
zornice v tajemné touze rozšířeny,
červánek tušení na líci.
Přilétla, motýl bílý,
hledala k spočinutí čistý květ,
jaký jí rozkvétal v bílých snění chvíli,
jaký byl toužením jitřních let...
Smutno mně, smutno bylo:
viděl jsem list již větrem urvaný,
silniční bláto jej kalem potřísnilo,
bez konce, bez konce zmítaný...
Široká zřítelnice
stala se navždy slzí pramenem –
plakaly slzy na svůj los žalujíce
v života řečišti kamenném...
Červánků plamen milý
slzami zalit navždy v tváři zhas,
bolesti stopy své v bledé líce vryly,
smutek se usídlil v stínu řas.
Viděl jsem drsnou rukou
setřená bílá křídla motýlí
v smrtelné únavě vznášeti se s mukou –
kde je ten květ, v nějž se uchýlí?...
Smutno mně bylo, smutno,
duši jsem zřel, jež o cos prosila...
Do světa, kde je vše bahnem žití rmutno,
duše, Ó, kdo vás sem posílá?...