Jsou duše s andělskými perutěmi,
jdou s bílou svící v tichém sklonu hlavy
v shon života a jeho peřejemi –
a nemůže jich strhnouti proud dravý.
Ať kalná vlna hnusnou stříká pěnou –
šat jejich skvoucí vždy je stejně bílý
a neutrpí žádnou žití změnou,
a nepodlehne moci žádné síly.
Kam bělostné se jejich křídlo schvělo,
kde vztyčily se jejich čisté skráně –
byť na mžik schyluje se drzé čelo
a klesá paže, pozdvižená k ráně.
Ó, šťasten, ke komu se v žití schvěly!
Mír hvězdných výšin v jeho srdce vkročí
a duše jeho jako lilje zbělí –
a vytuší, co já, když zřím v Tvé oči...