Jsem ustrašen svojím životem dvojím...
Jen konám jak loutka, co druhý mi velí,
jenž se mnou je spojen pro život celý...
Ó, žije kdos jiný ve mně – a já se ho bojím.
Ty pochyby věčné, jimiž mě týrá,
ty představy temné, jimiž mě trápí!...
Jsem v klášteře mnich snad s šedivou kápí,
jejž pokouší Ďábel, když od něho odešla Víra?...
Zas chvíle jsou zmlklé, kdy stichneme oba –
dech zatajím v hrudi, srdce mi buší,
a čekám, až z klidu cosi jej vzruší
a na mne jak šelma jeho zas vyskočí zloba.
A jiné jsou chvíle, kdy jdeme jak bratří,
kdy bílý jest beránek z včerejší šelmy;
je tich – a já vidím, jak trpí velmi
a s podivným smutkem do dálky neznámé patří.
A nevím, co chce, a nevím, kam touží,
jen cítím, jak ode mne prchá v té chvíli,
jak tajemný motýl mizí mně bílý –
a náhle mi před ním bázeň zas prsa ouží!
Ó, cítím, že celým životem je mi –
a přec mi je temný jak duše mých druhů,
a nepoznán vzletí kdys do Věčných kruhu,
až vychladlé, mrtvé mé tělo zanechá zemi...