DUCHOBOREC.

„Nezabiješ,“ ruce mimovolně spjaté čítal často v knize vírou otců svaté. „Milujte i nepřátele,“ čítal zas, „dobře čiňte těm, kdož nenávidí vás.“ –

– Je-li tomu tak, když Bůh to lidem hlásá, za tím přikázáním jít je naše spása. Hříšno zbraň je nosit, tisknouti ji k líci, vysílati z hlavní střely krvavící

v prsa, lebky lidí neznámých nám jmen, ukládati o jich žití proto jen, že nám řekli vůdci našich houfů v čele: pušky k líci, palte: vaši nepřátelé! –

Sedlák hlavu složil v zmozolené dlaně, sen jej zanes v širé, nekonečné pláně, na nichž doznělo děl temné hřímání, drobný rachot pušek, koňů zaržání,

trubek znění poplašné a povelů, praskot opožděných, krátkých výstřelů, řinkot šavlí, steny, nářky, proklínání, chropot hrdel, dusících se v umírání...

Vítr jenom klátí přelomeným stvolem, smrt jde unavená padlých širým polem – Za ní Ježíš Kristus novou mukou ztýraný, a s ním apoštol kmet z Jasné Polany...

Mladý sedlák zřel to hrozné vidění, setřel s čela pot a povstal od čtení... A dne druhého, když volali jej k zbrani, šel, však uzavřel se v tichém odpírání.

Marně pouštěli naň slova hrůzou hřmící desátníci, setníci a tisícníci. „Nezabiješ,“ na vše odpověď jen měl, při žádné se hrozbě bázní nezachvěl;

žalář, pouta nezdály se být mu mukou – ve snu žehnání zřel probodených rukou... A když zvěst šla o tom pod vsi rodné věž, četli slova Páně: „Jdi – a učiň též...“