Mníte, že lze znovu spoutat lid a ducha, jemuž kuly sílu tvrdé dějiny? Pouta z ocele se objevila kruchá, když se odhodlal je zdrtit v střepiny.
Jako zlato ohněm v Kostnici byl zkušen, pravdu svou si hájil ještě v plameni – shořel prach, však duch se vrátil neporušen, zem svou lid si bránil v jeho znamení.
Boží bojovníci vzpláli z oné vatry – vznítila však také míru proroka, k jednotě lid zvala, bychom byli bratry, aby ztichla válek bouře divoká.
Dál když bouřila, až po všem bylo veta, vrah když s mečem kata v zemi bratří vtáh' – pevný duch je vodil labyrintem světa, hledal, ukazoval světlo v temnotách.
A když temno bledlo, duch hned kázal k dílu, svoje k svému a jen vždy dle pravdy zval, vrahům v oči hlásal poctivost a sílu, marno byť se zdálo volat cestou v dál.
Volal, že je Slovan, ozvalo se člověk – znal, že národ lev kdys dýchal z hluboka v zemi kalicha – a rostl, sílil po věk, až pěl revoluční písně otroka.
Učené tři, v písmech, hvězdách hledající pravdu, pro svou volnost vyslal do světa, synů posílal jim tisíc po tisíci, aby rozbíjeli pouta prokletá.
A když vláda věcí po mnohém jich boji s volností se v naše ruce vrátila, vlast zde máme zase – malou, ale svoji, jak se z ducha, z krve znovu zrodila.
Těsné hranice nám křídel nepoutají, ducha rozlétnutí meze nekladou – malá zem jsme mezi velikými kraji, čarovnou však být chcem ducha zahradou.
Přes odpůrců hlavy, přes hory a moře podáme si ruce s borci Svobody – ona povede nás v nové světa zoře, malé, velké, rovné sobě národy.
Cookies on Poetry Cove