Dole v slunci město valné,
život v něm a ruch,
středem plynou vlny kalné,
nad vším – ticha duch.
V kamenných těch spoustách žijí
statisíce hlav –
sem však tichou melodií
hučí jenom splav.
Jenom vlaštovice v letu
pozdrav nese nám,
že tam dole plno vznětů,
touhy – blud a klam.
Jenom časem s šedých věží
táhle odbíjí –
smrt že na hodinách střeží
pochod rafijí...
Zřel jsem město dole v hloubi,
tušil k němu sráz –
cítil, s níž se krása snoubí,
vedle sebe vás.
Dole město s lidským žitím,
nad námi jen Bůh –
vy zde jediným jste kvítím,
já vám smutný druh.
Hlava se mi zatočila,
jaký hrozný pád!
Ó, vy holubice bílá,
vždyť jsem vás měl rád!
Rád jsem měl ty vaše oči,
zřely, nevím kam –
hlava, svět se kolem točí,
padám, padám sám.
Silněji vždy řeka hučí,
krev jde do hlavy,
proud mne chvátí do náručí –
kam mne odplaví?...