Já hledám dobro, Kristus jeho jméno a láskou dýše úsměv Jeho vlídný – zda najdu Jej, než smrti vrátím léno mně Bohem půjčené, svůj život bídný?
Již nejednou se ukázal mně v davu, jenž výská, kleje, modlí se a kvílí, já uzřel v bledé záři Jeho hlavu a cítil jsem se očištěn v té chvíli.
Já cítil, hříchů tíž jak se mne padá, mně zdálo se, že peruti mně rostou, že do žil vniká nová síla mladá – a oči zřely svatou pravdu prostou.
V tom žena přišla, rudý květ v svém vlasu, a čistý ovál tváře, skoro dětský, šat měla velkoměstský, těsný v pasu, vlas černé hedvábí a účes řecký.
Vše v jejím zjevu vábná křivka hadí, jež svíjela se svůdně v každém kroku, a na rtech úsměv, k polibku jenž svádí, a touhy oheň hořel v černém oku.
Já cítil ženskou vůni hebké pleti – ó, darmo čelo chladit horkou dlaní! Pták zlověstný, hle, nad mou skrání letí... Mně kynula – a já, ó, já šel za ní!
A divoce kdos zachechtal se v dáli, když schvátil jsem ji v objetí svých ramen – – Již její polibky mne na rtech pálí, a celého mne zažeh’ pekla plamen.
Co tisknu ke hrudi, je lesklá zmije, kol těla vine se a v tvář mně syčí – teď divý netvor z ní se stal a vyje a krví podlité má oči býčí...
Ó, s hrůzou prchám od něho jak štvaný a v prsou cítím těžký balvan viny... A nikde nezřím Tebe, Požehnaný! Jak bídný jsem! Ó, lidé, v tvář mou sliny! –
Sám důtky výčitek jsem na se spletl a duši svoji do krve jsem ztýral... Hle, bílý květ zas u mé cesty zkvetl, jenž vadl již a pod nohou Zla zmíral.
A zase uzřel jsem Jej v lidstva davu, jenž výská, kleje, modlí se a kvílí – On ke mně obrátil Svou svatou hlavu a utkvěl na mně tichým zrakem chvíli.
A bylo mně jak Petru v hrozné noci; já hořce zaplakal nad samým sebou, že třtina jsem tu, vzdaná větrů moci, vždy klátící se mezi zlem a Tebou...
Cookies on Poetry Cove