Dlouho-li ještě pode Tvým nebem
satani budou dusiti svět,
v otroctví Volnost vrhati zpět,
poutat jí ruce, prorážet hřebem?
Dlouho-li, Otče, bráti jí budou
pekelným křídlem sluneční jas,
za nějž jí oheň vychrlí ďas
ke klopýtání pozemskou hrudou?
Dlouho-li, kde dřív těšily zpěvy,
ďábelský chechtot znít bude v sluch,
pronikat v srdce ostřím jak pluh,
do krve rýt je pustými řevy?
Satan teď od úst odnímá chleba,
bere jej duším, dává jim hlad,
odnímá teplo, nechává chlad,
života mízu pije a střebá.
V úzkosti, Otče, rukou nás víra
podpírá, těší v řinkotu pout,
Tvojí že Pravdy přikvačí soud,
satanů vin až překypí míra –
přec však se ptáme za kulí deště,
jímáni v žalář, děšeni tmou,
rudé v niž tváře ďasů se dmou:
dlouho-li, Otče, dlouho-li ještě?...