Měsíc na pláň moře lije světlo siné.
Jako duší těžký sen se mořem šine
podivná loď, černá, černé plachty na ní,
u kormidla v smutku černá sedí paní.
Vítr se ni nehne, vlny nerozčeří,
nad hladinou měsíc mrtvým světlem šeří,
plachty nevzedmuty s rahen smutně visí –
loď přec pluje, pluje divnou silou čísi.
Míjí břehy země, ostrovy i skály,
pluje beze zvuku v temnou noční dáli –
nic se nehne na ní, nezašplouchá veslo –
kde je křídlo větru, jež by v dál ji neslo?
Jen se zdá ti, luny svit jak na ni padá,
stínů že se na ni valná šeří řada:
řásná roucha černá všecky smutně halí,
tiše pohlížejí v moře černou dáli.
Nikdo nepohne se, nikdo neohlédne,
jak by ztrnulo vše mrazem v chvíli jedné...
Podivná loď, černá, černé plachty na ní –
u kormidla v smutku černá sedí paní...