Kam zrak tvůj, dítě, hledí v snech?
Nač ptá se? Co tam tuší?
Kam duch tvůj vzletěl na křídlech?
Snad v neznámý kraj duší?
Snad stýská se ti v údolí
slz, žalostí a bolů?
Ó, snad tě srdce nebolí,
že Bůh tě poslal dolů?
Ach, nedívej se smutně tak,
že v cizí rosteš zemi –
snad požehnáním je tvůj zrak,
tvůj dumný pohled němý...
Jsi jako lilje bílý květ,
jenž na stvolu se chýlí:
kol v mračnech prachu hýří svět –
a květ tu stojí bílý.
A poutníka, jenž kol jde v chvat,
ten obraz jistě vzruší,
na bílém květu utkví rád –
a bude lepším v duši...