Skal vápencových plochy nachýlené
se k moři níží stupeň po stupni,
k nim příboj v stálém návratu se žene –
a na nich, k stupni skály přitulené,
mé dítě drobné v tichém spánku sní.
Kam oko dohlédne, se moře šíří
v své nádheře, tak plné luzných změn,
až v dálku, zahalenou ve šlojíři –
zde na břehu se dětské líčko pýří
a pod čílkem se rodí dětský sen.
Zde, poukryté měkkou vlnou roucha,
sní lidské lásky vypučelý květ –
a příboj vln až k nožkám děcka šplouchá,
jež vedle moře míň jest nežli moucha,
ač roditelům víc je nežli svět.
Vln příboj vyhazuje mořské kraby,
v ulitách měkkýše a hvězdice,
jak vlna šumná mně tím říkala by:
Co, bláhový, tvůj tvoreček je slabý?
Hle, takých vyvrhuji tisíce!
Však poslouchám-li, v okamžiky příští
už jinou mluva vln se zdá mně být:
vždyť laškovně tak vody svoje tříští,
tisícem krůpějí se v slunci blyští,
jak děcku sen by chtěly vykrášlit.
Jak tvoru, jenž je žití mého osou,
by moře kolébavku šumělo,
jak zlíbati by chtělo nožku bosou
a zářných perel rozptýlenou rosou
by dát mu chtělo pocel na čelo.
Jak říc by chtělo: „Blaze dřímej, dítě,
spi klidně, květe lidské milosti!
Vždyť ty, i tvorové, jež chovám v skrytě,
i vlna, která písní ukájí tě,
i já, i svět – jsme děti věčnosti...“