Svobody den radostný, teď smutný druhý
blíží se. Hřmí rozkaz: všecko zatemnit,
ztlumit bílé světla paprsky a pruhy,
do noci by nesvitla ni jasná nit!
Velcí, mocní páni tak se bojí světla
v malé zemi svobody a lidskosti,
by v něm příliš velká touha nevykvetla
po těch zdeptaných teď darech s výsosti.
Bloudi! Budete zřít budov okna temná,
ne však okna duší země zrazené.
Nezříte, jak plá v nich záře přetajemná,
které nikdo v jícen temna nevžene?
Po sta let ji shášeli a kryli ve tmy –
a přec neuhasla zcela. Přišel čas,
duše malých rozchvěl boží pokyn letmý,
zase vzhořela v nich záře v bílý jas.
Vzbudila nám Velké, kteří nítili ji,
národ učili ji věrně milovat,
obětovat za ni, která nepomíjí,
pomíjejícího žití shon i chvat.
Den až přišel s radostí svou nevýslovnou,
od níž záře v duších vzplála v bílý žár,
osvítila zemi nejdražší, byť skrovnou –
vlajka svobody výš vzlétla na stožár!...
V předvečer dne svobody teď tma je černá –
v duších nad bolestí plápolá však jas
nesmrtelné víry, těší srdce věrná,
vlajka svobody že vzletí vzhůru zas!