Číš srdce po kraj plna vděčnosti,
že otčině i lidu dočkat dáno
dne úsvitu, jenž přišel z věčnosti,
by vzbudil, tři sta let co pochováno.
„Zda pravda to?“ lid ptal se v úzkosti.
Ó ano, ano, ano!
Či klam a mámení to jenom bylo,
jen sladké snění na čas poslané,
by ukolébalo nás, okouzlilo
a potom znova, tíže spoutané
nás pod jho proklatější navrátilo?
Ó ne a ne a ne!
Jen zkoušky nové drahou na zemi
se řítí. Otevř se byť pekla bráno,
srš ohněm na ni, ďáblů zbraněmi
v lid per – on nezaúpí: „Dokonáno!“
Vlast ubrání si umem, pažemi –
Ó ano, ano, ano!
Ni hrst z ní urvat nedá nepříteli,
ni cípek cizinou se nestane!
Květ, z ducha Tvého, Osvoboditeli,
a z krve bratří vzešlý, pohané
že noví nám by z kořen vyrvat směli?
Ó ne a ne a ne!
Kde domov můj, lid chlebem vezdejším
chce, svobody a pravdy sladká manno,
bys byla nám i rodům pozdějším –
a stoupati chce v nové lidstva ráno
vždy pevným krokem lvím, ne slimejším.
Ó ano, ano, ano!