Květ v poupěti zde skosený se bělel a nad ním v zamyšlení stanul Pán – dům hlasným pláčem skonu dívky želel, k níž marně tichý Prorok zavolán.
Děs všecky schvátil, když květ zničen klesl, dech smrti prostorami domu čpí – však On, jenž nový život lidstvu nesl, děl: „Neumřela dívka, ale spí...“
Spí sladký, poslední sen proměnění, a On ji přišel z něho probudit, zpět duši pozvat v zemské šero denní, když věčných světel zazářil jí svit...
Zda má tu bílou duši volat zpátky, by vzala na se lidskou podobu, sen opustila započatý sladký, zpět vešla v tělo, zralé do hrobu?
Zda zpět má zavolat ji v peleš viny, kde hřích snad zašlape ji v země prach – když popatřila již v svět lepší, jiný, jejž hledáme kdes v nebe výšinách?...
Tak bílé dítě jako květy polní, jak bytosti, jež potkáváme v snech! Vše v dívčí běli zdá se lepším kol ní a na všem, zdá se, utkvěl její dech...
A nyní zavinou ji v prostěradla, v hrob uloží a kámen přivalí – kde paprskem své čisté duše vládla, tma nepravosti zas vše zahalí...
Ó, škoda květu, jenž vstal z holé skály, ó, škoda toho světla promyku, jenž dítětem tím zářil z lepší dáli v tmu této bídné země hříšníků!
Ó, ožij zase, liliové kvítí, ať hříchů nad bahnem tvá běl se stkví, ať paprsek tvůj do tmy zemské svítí a poslem božího jest království...
Z dum Pán se probral srdcím panující, vztáh’ nad dítětem v požehnání dlaň, za ruku ujal v smrti dřímající a řekl: „Děvečko, ti pravím, vstaň.“
Cookies on Poetry Cove