Po dalekých stráních polí
stuhy cest se vinou bílé.
Svítí v dálku do okolí –
i k mé duši zasmušilé.
Na vysluní po úbočí
tichounce se k slunci plazí –
nemohu s nich strhnout očí,
touha k nim až v těle mrazí!
Stíhám jejich zátočiny,
jimiž k návršině míří –
a dál za ni ve svět jiný,
jenž se bůh ví kam až šíří...
Jaké jsou tam lesy, nivy,
jaké dědiny a města?...
Pojď, má duše, zřít ty divy,
každá z těch k nim vede cesta!
Až nás doprovodí k výším,
kde teď obzoru jest čára –
snad v své hrudi neklid stiším,
jenž v ní věčným ohněm hárá.
A když cesty jiným směrem
půjdou tam zas v dálné hory –
půjdem s touhy Ahasverem
dál zas, jiné za obzory!...