DÁL!

Kvapí se schodů a přes dvůr na ulici – s jedné strany Seina, s druhé Saint Germain. Ještě ohlédl se, stín mu přelét líci, v ústech náhle hořkost, jakou chová rmen;

ale za okamžik setřel chmuru dlaní, hořkost rychle spolkl, v tváři jak by vzplál, oko zahořelo, ústa v pousmání za pokynu ruky povelela: Dál!

A již vůz jak vítr letí po Paříži – ale duch se vznáší do minula zpět: v dobu uplynulou vzpomínkou se hříží, kdy svrh pouta rabská, aby dal se v svět.

Ještě zjev mu vyvstal zlatovlasé ženy, který beze slova prosit se jej zdál, ještě cítil v duši pohled zarosený – on však pěst jen zaťal a šel v temnu dál.

Zmizel otrokářům, na svobodné zemi vypověděl válku vrahům svobody; v horku dne i parnu, sněhu závějemi vodil svoje druhy v nové pochody,

neúnavný za dne, v noci bez oddechu vždy byl v prvních řadách, nikdy opodál, nikdy nezaváhal, v chvatu jen a spěchu za svým cílem mířil přes překážky dál.

Neměl jiné zbraně nežli pravdy ocel, kterou vůlí pevnou zkoval v mlat a meč – s pevnou vírou však a minulosti pocel maje na čele se v práci dal a v seč.

Stínal hlavy lži a v bašty její bušil, za nimiž se netvor českou krví hřál – časem obraz ženy, jejíž hoře tušil, kmitl se mu... on však útok vedl dál.

Kámen za kamenem drolí se a řítí, ve zdech pevnosti již zejí trhliny, jimi do zajetí národů je zříti, lež kde se svými se kryje zločiny.

Světu odhalena hněvem jeho hyne... v zříceninách žalář – skutkem, čeho ždál. On však neodpočal, dílo chopil jiné: bořil dřív, teď stavět! Plnou silou dál!

Stavěl, kámen svážel za dne, za večera, by měl dům lid jeho jako praotci – úsilím byl život jeho dnes jak včera, pochybnosti neznal, znal jen pevné: chci!

Stojí dům; vnitř teplo, ruce neozebou – na cimbuří prapor, jako v dávnu vlál. Tam si odpočine... Prudce pohnul sebou, oko blesklo, ruku vztáh a volá: Dál!

Dále jako dosud k předu, bez oddechu, domů sic, však ne tam složit rukou v klín, mech by z pohodlí nám nezarostl střechu, dole u zdi by se neusadil blín!

Dále jako děd, jenž pilně pravdy hledal, oči odvrátiti od pluhu se bál, stále k předu mířil, zdržeti se nedal – tak i teď a příště bez oddechu dál!