V noc řeka Prahy tiše šumí
a ze Žofína zpívá roh
jak, nevím, v hlavu táhnou dumy,
co jsem, a co jsem býti moh'...
Co chtěl jsem, v minulosti mizí
jak v bílé mlze topole –
co jiný hojné zrno sklízí,
mé pole pln koukole.
A z ohně, jenž mi z mládí svítí,
zbyl dým, jenž stoupá k oltáři –
a z všeho, jež jsem trhal, kvítí
jen vyschlé lístky v herbáři...
Však rád se v mlhy ztrácím běli
a rád mám koukol krvavý,
i květy, jejichž vůně stlely,
i dým, jenž stoupá nad hlavy...
V noc řeka Prahy tiše zpívá
a ze Žofína teskní roh –
v snech letní noci v jedno splývá,
co jsem, a co jsem býti moh'...