Vstal úsvit za horou, kde zahrady jsou oliv, a bílý jitřní svit, Syn Člověka, šel v chrám; vzal knihy proroků a místo z nich si zvoliv lid učil o pravdě, jež věčně září tmám.
Tu v chrámě povstal ruch a v středu zákonníků, hle, ženu přivedli: vlas černý k ňadrům spad’, jež vlnil bouřný dech, a v drsných mužů křiku se žena rozchvěla, již lapil pomsty hlad.
Mstou hořel mužů zrak, že v sítě hříchu padla... však více zraky msty, jež píchá nad žahadla, ji v srdce vnikají a v duši štípí děs. Ó, proč ji vedou v chrám, kde Jehova se skrývá,
jenž ústy Mojžíše mstu kázal jim a trest? Ach, jak se ze mraků k ní hříšné přísně dívá! Zří brvy stažené, semknutou k pomstě pěst... I chvěje se jak list a sotva staví nohu...
Zde bude strašný soud – kdo spasí hříšnici?... Již mluví farisej – to jistě k pomsty Bohu: „Viz, tu jsme popadli dnes cizoložící. Nám zákon Mojžíšův ty kázal kamenovat –
nuž k tobě jdeme s ní, co ty, ó Mistře, díš?“... Čím náhle každý úd té bídné ženy provát? Proč opustil ji děs a s duše spadla tíž? Zrak zvedla v údivu: což Jehova tu není,
jejž v bázni tušila, jak přísně chmuří tvář?... Co zřela před sebou, byl bílý úsvit denní a z něho v duše hloub ji pronikala zář. Pán na ni pohleděl, tvář mírnou sklonil k zemi
a slova tajemná v prach země tiše psal – soud čeká z jeho úst sbor dychtivostí němý, v němž touha hořela, by kámen pomsty vzal. A znova tázali se Krista starší lidu,
jenž skloněn v dumání psal prstem slova v zem. l řekl tiše Pán, té ženy vida bídu: „Kdo bez hříchu je z vás, hoď po ní kamenem.“ Vše ticho, znova Pán v zem tajné kreslí črty.
Jak ve sloup změněna zde stojí hříšnice, zří tiše ze chrámu své plížiti se chrty – jen ona zbyla již a Kristus, Dennice. Zved’ hlavu od země, zřel v prostor chrámu chladný,
pak oko k lícím zved’ té ženy osmahlým a ptal se: „Nikdo z nich tě neodsoudil?“ – „Žádný.“ I řekl: „Aniž já tě, ženo, odsoudím.“ A žena stojí zde tak jako ve zakletí...
Kdo je ten tichý muž ve hlavy schýlení, jenž soudu nežádá a káže odpouštěti, kde Mojžíš přikázal brát pomsty kamení? Zas tichých duší Pán zved’ hlavu k tváři ženy
a jako vánek děl: „Jdi, nehřeš nikdy víc.“ – A šla. Smyt s čela hřích a líce ozářeny – a vzrostl o jednu sbor Páně učennic...
Cookies on Poetry Cove