Jdou chvíle v západ cestou mého žití –
ta v bílém šatě jako ku oltáři,
ta v černém závoji a smutek v tváři,
ta trní ve vlase, ta polní kvítí.
Jen jako ve snách zřím, jak zraky svítí:
ten tichým úsměvem, ten slzou září,
a jako pohled Magdaleny Maří
ten nezkojitelnou se touhou nítí.
Ó, jednu chtěl jsem navždy zadržeti,
mou hvězdou aby byla v proudů sporu,
bych na vše zapomněl s ní ve objetí.
Však pozdě. Z dálky šátečkem mně točí
a brzo splyne s mlhou na obzoru...
Ó, věčně budu vidět její oči!...