Kde slunce plálo po hladině moře
a měnilo ji v stříbrolesklý kov,
tam po západě, chmurný řetěz tvoře,
řad připlul bárek černých, smutných vdov.
Příšerně jejich černaly se dříky,
jen žluté plachty výše hořely –
jak tajily by mořské loupežníky,
již vydají se na břeh setmělý.
Tak jako připluly by z dávnověku,
jenž zdál se nám, že již se nevrátí –
a nyní ke břehům, hle, plným vděků,
se připlížili s šerem piráti.
Ó, skryjte se, kdo ukrýti se může,
čas navrátil se dávných pověstí:
své, muži, skryjte ženy, vábné růže –
na černých lodích pluje neštěstí...