Když dítětem jsem byl a pohádky jsem slýchal,
zrak báby na retech a sotva že jsem dýchal:
vždy přízi snění pak jsem v koutku kdesi před',
že dojdu po letech v ten pohádkový svět.
Teď pohlížím v dálku k neznámým řekám
a rozechvěn s dechem ztajeným čekám...
A prchly dětské sny a přišlo Mládí svěží,
jak o vzkříšení v kraj zněl souzvuk dálných věží;
já hůl vzal, tlumok stáh' a za tím zvukem šel
a očekáváním až do duše se chvěl.
Dnes pohlížím v dálku k neznámým řekám
a rozechvěn s dechem ztajeným čekám...
A přišla zklamání a bolesti mne rvaly,
kdos hrozný, neznámý své na mně zkoušel svaly –
však cos mne hnalo dál, já věřil ve svůj sen,
co od života ždám, že dá mně příští den...
I pohlížím v dálku k neznámým řekám
a rozechvěn s dechem ztajeným čekám...
Již v hloubi zašlých let mé utonulo mládí,
a v řadách druhů mých smrt každým dnem víc řádí –
však, ač již žloutne list a tu tam bělí vlas,
vždy stejně daleko jest oněch zvonů hlas –
vždy pohlížím v dálku k neznámým řekám
a rozechvěn s dechem ztajeným čekám...