Času zub je příslovečný,
sežírá, co bídné tady:
těla tvorů, roucha, hrady –
jenom ne, co dech má věčný.
Člověk oře, sije, vláčí,
míjí duben, doba máje,
pyšný mní, že plod mu zraje:
budu jíst, co hrdlo ráčí!
A Čas zatím klidně čeká,
poslouchá, jak země šťávy
vystupují v stromy, trávy –
žencem bude za člověka.
Ten v své pýše hladí vousy,
obchází své lány polí,
kde se s klasy vlní stvoly –
zatím Čas si kosu brousí...
Také nyní Čas se směje;
v dějích přišla doba zrání –
ejhle žence, drazí páni:
čas jde kosit privileje!