Byl svátek našich duší...
Plál na východě slunce štít,
a s písní k nebi skřivan vzlít’ –
co bolí a co kruší,
vše tiše spalo kdesi v dáli,
v mlžné dáli.
Vzduch dechem jara vonný,
par bílý závoj stoupal z vod –
a jak jen bývá v boží hod,
tak s věží zněly zvony
v kraj, celý zatopený světlem,
bílým světlem.
A bylo ticho v duších,
jak ve sváteční, velké dni,
kdy klid má chuďas poslední –
my po smutcích a vzruších
zas ruce jsme si stiskli v štěstí,
v tichém štěstí.
A v chrám jsme vešli němi,
kde dozněly již pašije,
a po zdech kvetly lilije,
mír s klenby splýval k zemi –
a místo svěc Tvé plály oči,
drahé oči...